Zpět na seznam článků

Nejen o vlasech

publikováno v Právní rozhledy č. 21/2013

Současná soukromoprávní úprava neřeší možnost zcizovat vlasy nebo jiné obnovitelné části těla1. Zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský zákoník (dále jen „oz“) výslovně nikomu nezakazuje prodat část svého biologického materiálu. Přesto se česká právní dogmatika k tomuto obchodu dosud staví odmítavě. Důvody jsou poněkud složitější než by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud chce někdo dodat váhu svým slovům či argumentaci, často se opře o nějakou významnou autoritu. Pokud chce dodat váhu svým slovům právník, velmi často uvede, že to, co uvádí, bylo už v římském právu, že to říkali nebo dělali už staří Římané. V případě zákazu zcizování částí těl to zjevně platit nemůže. V tomto směru byli Římané po hříchu málo pokrokoví. Z římského práva současná absolutní ochrana člověka a jeho těla rozhodně odvozena není. Jde především o odlišné římskoprávní chápání právní subjektivity, než je tomu dnes. Římané sice trvali na tom, že subjektem práv a povinností může být sice pouze člověk, nikoli však každý člověk, nýbrž pouze člověk svobodný. Oproti tomu otrok, člověk svobody zbavený, právní subjektivitu nemá, je jenom předmětem práv2. Otrok neměl práva ani povinnosti, tedy hlavu (servus nullum caput habet) a byl považován za nic (servi pro nullis habentur). Druhá maxima však není úplně přesná, protože otrok něčím byl a systematicky byl, alespoň v pozdější době, řazen mezi věci. Jestliže byl věcí, kterou mohl vlastník klidně i zabít, nic nebránilo tomu, aby vlastník otroka, čí spíš zřejmě otrokyni, ostříhal a její vlasy prodal.

Od té doby se mnohé změnilo. Nejprve se církvi po těžkém a zdlouhavém boji povedlo postupně otroctví odstranit. Renesance, racionalismus a osvícenství pak pro změnu vyhlásily válku Bohu a na jeho místo postavily člověka. Sebestřední lidé se do sebe postupně tak zamilovávali, až si vymysleli tzv. lidská práva. Jedním z prvních vrcholů trendu lidského sebezbožnění byly americká a francouzská revoluce, které přinesly první soustavné formulace lidských práv. Ačkoliv se ani ve vyhlášení lidských práv ve Virginii roku 1776 ani v deklaraci lidských práv roku 1789 nic o zákazu prodeje části těl nic nepíše, oba dokumenty zásadně ovlivnily právní myšlení v následujícím 19. století. Evropa i Nový svět společně pracovaly na textu nové právní víry, avšak Francouzům připadla sláva za to, že z něj pro Evropu udělali politický program3.

Jedním z vůdčích ideologických proudů 19. století se stal liberalismus se svým důrazem na svobodu jednotlivce. Spojením liberalismu, racionalistického pojetí přirozeného práva (Vernuftrecht)4 s důrazem na lidská práva, konstitucionalismu a nastupujícího socialismu se začaly postupně vytvářet teorie o tom, že člověk musí být chráněn, třebas i proti své vůli.

Racionalistické pojetí přirozeného práva podnítilo rozkvět velkých, především soukromoprávních kodexů. Věk přirozeného práva je věkem kodifikací5. Velké kodexy byly a dosud jsou většinou přijímány jako projev pokroku. Tehdy na počátku  19. století tomu tak možná bylo, to však ještě nikdo netušil, co se z původně dobré myšlenky, totiž racionálně uspořádat materii práva, jednou vyvine. Pojem „hypertrofie práva“ tehdy nikdo neznal a právní pozitivizmus neexistoval.

Vraťme se však k vlasům. Podíváme-li se do našich zemí, byla tu rovněž vytvořena velká soukromoprávní kodifikace, a to obecný občanský zákoník z roku 1811, neboli staré dobré ABGB. Zákoník uváděl v § 285, že věcí v právním smyslu se nazývá vše, co se liší od osoby a slouží potřebě lidí. Osoby tak byly vyloučeny z okruhu věcí v právním smyslu. Nikoli ovšem jednotlivé oddělené části osob. Koncem 19. a začátkem 20. století klesal počet prodaných paruk, avšak z důvodu vzmáhající se snahy o zachování mladistvého vzhledu výrazně rostl počet prodaných toupée. Když se osoba rozhodla na tomto byznysu vydělat, mohla si své vlasy nechat ostříhat, a zcizit. Tehdy s tím nikdo neměl problém. Jiný názor zastává ve své učebnici Kindl6. Uvádí případ publikovaný v Glaser-Ungerově sbírce, podle něhož není „narostlý vous“ věcí a zásah do něj není poškozením věci. I on však připouští, že tehdy se normálně připouštělo, že po oddělení se některé části lidského těla věcmi stanou7.

Po přijetí zákona č. 141/1950 Sb, tzv. středního občanského zákoníku, byly za věci v právním smyslu považovány ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouží lidské potřebě. Podle této legální definice nebylo už nutné, aby věc byla odlišná od osoby. Ani v době, kdy komunismus upevňoval svou moc, nebyly vlásenkářskému průmyslu (pochopitelně znárodněnému) kladeny překážky.

Od roku 1964 dodnes platí oz. Již původní znění § 118 oz z roku 1964 uvádělo, že předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci a práva, pokud to povaha práva připouští. Mám za to, že z této definice nelze dovodit nemožnost zcizovat jednotlivé části těla. Přesto dospěla část odborné literatury i judikatura k závěru, že lidské tělo ani jeho část, a to i když je tato část oddělena, není věcí v právním smyslu, a tudíž ani předmětem majetkových občanskoprávních vztahů (jmenovitě vlastnických vztahů)8. Stejně tak i Kindl ve své učebnici uvádí, že oproti chápání této materie v minulosti v platném právu umělé ani přirozené části lidského těla nejsou věcmi. Nejsou-li ovšem části lidského těla věcmi, nelze s nimi žádným způsobem disponovat (prodávat orgány, ale třeba ani zuby nebo vlasy)9. Zjevně se jedná právě o důsledek výše uvedeného absolutního chápání ochrany člověka, včetně všech jeho částí.

Takové pojetí ochrany člověka je ovšem v příkrém rozporu se zavedenou praxí. Vlasy se v posledních 50 letech normálně vykupovaly a běžně se vykupují dodnes, o čemž svědčí letmé „zagooglování“. Některé celebrity si na prodeji vlasů dokonce založily svou image10. Pramínek vlasů Elvise Presleyho nebo zub Johna Lennona jsou navíc sběratelské artefakty, za něž lze zřejmě v aukcích dosáhnout náramných částek11.

Zdá se tedy, že v tomto bodě je právní dogmatika úplně mimo realitu. Nelze ovšem nevidět, že existují i jiné názory, které výše uvedené pojetí ochrany člověka nesdílí a obchodování s částmi těl připouští. Např. Bezouška uvádí, že ne vše, co pochází z člověka, je z právního obchodu vyloučeno. Čile (a dodává, že legálně) se podle něj obchoduje např. s mateřským mlékem, spermatem, anebo vlasy12.

Koupě nebo prodej vlasů či jiné obnovitelné části lidského těla zřejmě nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, přestupku či jiného správního deliktu. Proto je riziko možné ingerence státu do těchto právních vztahů minimální. Smluvní strany takových kupních smluv jsou asi většinou spokojené, takže na sebe navzájem nepodávají žaloby. Není tak vhodná příležitost k soudnímu prohlášení těchto smluv za absolutně neplatné, ať už z důvodu odporu se zákonem či příčení dobrým mravům.

Od ledna 2014 bude tento rozpor mezi právem a životem zřejmě odstraněn. Zákon č. 89/2012 Sb., tzv. nový občanský zákoník (dále „noz“) zavádí několik novinek. Předně se vrací k definici věci, jak ji formulovalo ABGB. Podle § 489 noz je věcí v právním smyslu vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Dále podle § 493 noz není lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, věcí. Potud by se mohlo jevit, že s obchodováním s vlasy je definitivní konec. Ale není tomu tak. Právě vlasy a podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, dostaly svou speciální výjimku. Tyto části lidského těla se těší dobrodiní nevyvratitelné právní domněnky13, podle které se na ně hledí jako na věci movité a výslovně se jím v § 112 noz přiznává status předmětu právních vztahů. Jestliže se na tyto předměty hledí jako na věci movité, nese to s sebou i další důsledky.

Předně je třeba uvést, že k takovým předmětům, na které se hledí jako na věc, může vzniknout vlastnické právo, coby nejvýznamnější představitel věcných práv. Kdo a kdy se však stane vlastníkem vlasů? Intuitivně se dá vytušit, že původním vlastníkem vlasů je osoba, na jejíž hlavě vlasy rostou. Vlastnické právo k vlasům však nemusí vzniknout až jejich oddělením (separací), nýbrž již dříve. Např. kadeřník si přeje koupit od určité osoby vlasy o určité délce. Mohou spolu např. uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní, v níž se určitá vlasatá osoba zaváže, že po kadeřníkově vyzvání s ním uzavře kupní smlouvu a prodá mu své vlasy. Nebo spolu rovnou uzavřou kupní smlouvu s odkládací podmínkou podle § 548 noz, podle které účinnost smlouvy nastane až poté, co vlasy dorostou požadované délky. Zdůrazňuji, že se jedná o odkládací podmínku, nikoli o doložení času. Jde totiž o dies incertus an, incertus quando. Jednak není vůbec jisté, zda vlasy požadované délky dorostou (mohou vypadat nebo být jinak zničeny), a pokud ano, není jasné, kdy se tak stane. Osobu, na jejíž hlavě vlasy rostou a se kterou kadeřník kupní smlouvu uzavřel, je pak nutné považovat za vlastníka onoho předmětu obchodu již samotným uzavřením kupní smlouvy. Už takovým právním jednáním se totiž něco, co přesto, že není odlišné od osoby a dokonce je to část lidského těla, stává předmětem právního vztahu. S ohledem na nová ustanovení noz o předsmluvní odpovědnosti lze takové osobě také doporučit, aby o své vlasy v uvedeném případě náležitě pečovala.

Závěr o vzniku vlastnictví k vlasům i před jejich ostříháním lze dovodit i gramatickým výkladem textu § 112: vlasy a podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují, lze přenechat jinému i za odměnu. Příslovce „lze“ tu je v obou svých použitích uvedeno v přítomném čase. To ovšem znamená, že pokud jsou tyto podmínky splněny právě v tomto okamžiku, mohou se také v tomto okamžiku stát předmětem právních vztahů. Tedy ještě před oddělením.

Lze tedy uzavřít, že přírodní paruky a příčesky jsou prozatím zachráněny.

1

Pro účely tohoto článku odhlížím od veřejnoprávní úpravy obsažené v zákoně č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

2

Kincl, J.: Římské právo, C. H. Beck, 1995, str. 55

3

Hattenhauer, H.: Evropské dějiny práva, C. H. Beck, 1998, str. 464

4

Urfus, V.: Historické základy novodobého soukromého práva, C. H. Beck, 2. Vydání, 2001, str. 90

5

Urfus, V.: Historické základy novodobého soukromého práva, C. H. Beck, 2. vydání, 2001, str. 98

6

Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanské právo hmotné, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, str. 179

7

Tamtéž

8

Švestka, J.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, 2. vydání, 2009, str. 641

9

Fiala, J., Kindl, M. a kol.: Občanské právo hmotné, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, str. 180

13

Knapp, V., Knappová, M.: Občanské právo hmotné, Codex Praha, 1995, str. 116

Zpět na seznam článků